která nese jméno od Černých démonů, a je pod záštitou ČMKU a FCI od roku 2008.
Doufáme, že se Vám u nás bude líbit a budete se k nám rádi vracet!
NĚCO O NÁS, ANEB JAK TO VŠECHNO ZAČALO
Jmenujeme se Shrbení a bydlíme v hlavním městě České republiky, v Praze.
Ovšem hodně času trávíme i na naší chalupě poblíž Příbrami. V krásné a člověkem jen poskrovnu dotčené přírodě,
kde není nouze o rozlehlé louky, husté Brdské lesy a čisté rybníky, bychom se jednoho dne rádi usadili natrvalo.
Zde také začalo naše soužití se zvířaty. Když pominu první poznávání a navazování přátelství s koňmi,
kočkami a jinými domácími a hospodářskými zvířaty, pak především se psy.
Od mlada jsem velmi tíhla ke zvířatům, obzvláště ke psům a koním, a přestože
moji rodiče mají podobně srdečný a vřelý vztah k přírodě, dlouho nechtěli podlehnout mým prosbám a pořídit mi nějaké to zvířátko.
A tak jsem se začala starat o pejsky našich sousedů a chodila si je půjčovat alespoň na vycházky. Stala se ze mě taková psí máma.
Zlom přišel v okamžiku, kdy si nás našla tulačka Kykynka. Říkám nás, ale ona to zase až tak pravda nebyla. Došla sice k našim dveřím,
ale jelikož jsme byli právě v Praze, neb byl pracovní týden, náš soused a zároveň strýc se jí ujal. Já chodila právě do první třídy
základní školy, a tak se mi mohlo jen zdát o tom, že bych naše přesvědčila, abychom si jí vzali. Ale naprosto jsem se spokojila s tím,
že bude alespoň vedle „za plotem“.
Byla čistokrevný voříšek, ale připomínala mi hlavičkou šeltie a tělem velškorgi pembroke.
Vypadala na dva roky, takže ještě mladě, a měla nádhernou dlouhou béžovou jemnou srst. Zcela jistě ji někdo týral. Neuměla základní
poslušnost ani návyky, chůze na vodítku pro ní byla něčím neznámým a stresujícím, a tak jsem se jako malá jala „výcviku“. Ale to je
řečeno dost s nadsázkou, spíše jsem ji učila běžnému chodu domácnosti a snažila se o socializaci, takže řekněme, že jsem se jala výchovy.
Byť to jde s již zrazeným pejskem těžko, povedlo se nám to! Ukázala jsem jí, že se všeho a všech nemusí bát. Jediný povel, který jsem ji naučila,
bylo přivolání. Musím ale říci, že kvalita vynahradila kvantitu.
Chovala se zprvu bojácně (ne ovšem agresivně, spíše měla tendenci utéct a schovávat se v situacích, které ji děsily-a že jich nebylo málo, o její socializaci z dřívějška nemůže být ani řeč), uhýbala před jakýmkoli fyzickým kontaktem a naprosto vyděšená byla, když se zvýšil hlas, nebo zvedla do výšky ruka či nějaký předmět, jakýkoli nápřah byl problémem, to se pak schoulila do klubíčka a klepala se hrůzou. Strach měla nejvíce v přítomnosti mužů a dětí. To si asi umíte představit, jak přede mnou (tehdy 6ti letou holkou) utíkala. Já se však nenechala odradit prvotním nezdarem o sblížení a dopřála jí čas. Postupně jsem si svou láskou a trpělivostí získala její důvěru a později srdíčko. Nehnula se ode mne na krok, byla mým stínem a věrným přítelem tuze vděčným za každé slůvko něhy či projev přízně. Sice byla po vlastnické stránce strýce a přes týden byla u něj, ale vždy v pátek odpoledne už netrpělivě vyčkávala, až přijedeme my z Prahy. To se pak na víkend nastěhovala k nám a v neděli večer se s námi teskně loučila. Mnohokrát se dokonce rozhodla pronásledovat naše auto, když jsme odjížděli pryč (tak, jako později její syn Míša). Rodiče si ji také velice oblíbili, ale o tom, že si ji vezmeme, nemohla být ani řeč, byť strýc nám to nesčetněkrát nabízel, naši byli neústupní.
Za rok tohoto vzájemného žití nám Kykynka povila dáreček. Narodilo se jí 5 štěňátek. 4 holčičky a 1 chlapeček. Já byla právě na táboře, a když jsem se vrátila, byl u maminky už pouze chlapeček, bílý naducaný koblížek. Naštěstí jsem ho zastihla ještě jako maličké nemluvně co právě prvně pomžourává na širý svět. Jméno bylo zcela jasné, strýc sice navrhoval Škubánka, ale pro mě to byl Míša „kulička“. Míša se vžil a Škubánek upadl v zapomnění. Celý zbytek prázdnin jsme byli spolu-já, Kykynka a Míša. A co by se z toho dalo také jiného vyvodit, než že i Míša přilnul ke mě. Postupně rostl z bílého hovínka v živého a sebevědomého střapatého mládence s hnědým ouškem a očíčkem. Povahou i vzhledem byl typický voříšek (i když nebýt dlouhé srsti, vypadal jako Jack Rusell Teriér)- nezkrotný, odvážný, vychytralý, samostatný, tvrdohlavý, věrný, velice milující a oddaný svému pánečkovi. Skvělý hlídač a ochránce schopný pro svého člověk nasadit i život (i přes svůj malý vzrůst měl srdce rytíře).
Když nás Kykynka před začátkem zimy nečekaně za smutných okolností opustila, byla to pro nás všechny veliká rána, největší ale asi pro mě. Řekla bych, že to ještě více upevnilo můj vztah k Míšovi, i jeho ke mně. Jak se říká, pes si svého pána vybere sám, ať se nám to líbí, nebo ne. Míša si vybral mne. Ke zlosti strýce právě mne. A naši opět nechtěli o pejskovi ani slyšet. A tak jsem já a Míša byli odsouzeni opět jen k víkendům. Ale nám to nevadilo, vyrostli jsme spolu bok po boku, všechno jsme prováděli spolu, doslova řečeno jeden bez druhého neudělal ani ránu. Naučila jsem ho pouze pár povelů-byl skutečně tvrdohlavý. Šlo o přivolání, sedni, místo a zůstaň- to mluví za vše…
Zažili jsme spolu spoustu krásných chvil a dobrodružství. Nikdy ale nezapomenu na den, kdy jsem ho tahala z tlamy místnímu agresivnímu a zcela zanedbanému AST. Ani okamžik jsem neváhala a jala se záchrany mého nejlepšího přítele a parťáka, byla by to zcela jistě jeho smrt. Ani nevím jak, snad osud a veliké štěstí, podařilo se mi Míšu vyrvat ze zubů stafíka a držet ho nad hlavou do té doby, než přišel nezodpovědný páníček chudáka staforda, co má život jako pes, a neodvedl si ho (při tomto vzpírání mi byla velmi nápomocna má výška). Já to tehdy odnesla 10ti stehy na pravé ruce (a to jsem měla skutečně veliké štěstí, i když můj táta by to netvrdil, neb díky pohmožděné šlaše jsem na půl roku byla vyřazena ze studií koncertní kytary) a Míša díky bohu jen s pár šrámy nepotřebných šití. Jako první jsme ale samozřejmě jeli k veterináři a až poté na lidskou pohotovost, protože Mišičkovo zdraví pro mě bylo přednější. U něj ale došlo k úhoně spíše na egu- holt ješitný chlap.
V mých 10ti letech jsem konečně umluvila rodiče o vlastního pejska. Chtěla jsem si samozřejmě vzít Mišku, ale naši byli proti, tvrdili, že je to vesnický pes co by nepřivykl životu ve městě. A tak jsme začali vybírat rasu. Táta pomýšlel na bígla, německou dogu nebo ovčáka, mamka do poslední chvíle bojovala za to, že pejska ne (i když u rasy šiba inu už si dala říct), ale já měla jasno. Dobrman mě uchvátil svým aristokratickým vzhledem. Přiznám se, že povahu jsem neznala (mimo pověsti o tom, jaký je to krvelačný obránce a „bojový pes“) a hloupě volila pouze podle exteriéru. Můj výběr umocnil sen, v němž mě dobrman zachránil. Postupně jsem rodiče přesvědčila a i oni byli dobrmanem nadšeni. A tak se vzali noviny, vybral inzerát a domů se za necelé dva měsíce vezla černá dobrmaní holčička jménem Sendy (nemohli jsme se na jméně shodnout, a tak jsme jí dali jméno podle její maminky). Nebyla s PP, ale čistokrevná byla. Tato nádherná urostlá elegantní slečna, pravá dáma s vybranými způsoby a velikým láskyplným srdcem ke své rodině, nám naprosto učarovala a ukázala nám, jak úžasné plemeno dobrman je. Neuvěřitelně milující, plné života, energie a radosti, inteligentní věrný pozorný společník překypující láskou ke své rodině a naprosto oddaný všem členům, v případě nebezpečí schopný ochránit nejen svou „smečku“ ale i teritorium, včetně jeho náležitostí. Je to prostě Pan Pes!
Na Míšu jsem rozhodně nezapomněla, to nikdy. Když to jen trochu šlo, byl neustále s námi. V Sendynčiných dvou letech se ale vydal na jednu ze svých obvyklých vesnických obchůzek, ze které se bohužel k mému velkému zármutku nevrátil. Až rok po jeho zmizení jsme našli jeho tlející tělíčko vhozené do studny, měl prokousnuté hrdlo. Byl mou láskou, kusem mého já a jeho odchod mě neustále moc bolí. Navždy zůstane v mých vzpomínkách a srdci, tak jako jeho maminka, se kterou se již opět jistě shledal tam nahoře…
Bolest z jeho ztráty byla nezměrná, ale čas ji pomalu otupoval a ovšem byl tu i náš rodinný poklad Sendy, který mi pomáhal. Milovala nás všechny jako my ji. Mě nejvíce poslouchala (byla velice učenlivá, ovládala spousty povelů, i když na cvičák jsme nechodili a já o výcviku psů neměla ani páru), ale za svého pána si vybrala mého tátu. To byla její největší láska a smysl života, tak jako ona jeho. Obdobně jsme to měla kdysi já s Míšou a Kykynkou.
Když nás v 7,5 letech opustila po náhlém a prudkém nástupu srdeční nemoci, jež dobrmany velice trápí, tzn. DCM= dilatační kardyomiopatii, ze které ji lékaři nedokázali pomoci a doslova mi zemřela v náručí, bylo to něco nepopsatelně bolestného. Ani teď, po několika letech, o tom nejsem schopná veřejně mluvit. A to nemluvím o mém tátovi, ten se s její smrtí doteď nesmířil. Truchlili jsme dlouho a silně (někteří z nás ještě stále truchlí), ale to prázdno, které po Sendy zbylo v našem domově a především v našich srdcích, bylo tak stravující, že jsme se rozhodli pro dalšího pejska. Ne jako náhradu první, ale jako pomoc z bolesti. O plemenu nebylo debat, život bez dobrmana si nedokáže představit nikdo z nás. Ovšem musím podotknout, že táta byl proti koupi nového psa, nechtěl totiž znovu prožívat bolest nad ztrátou milované bytosti. Naštěstí já s mamkou jsme ho přehlasovaly a myslím, že i on je nyní nakonec moc rád, že má doma zase nějaký ten kožíšek, se kterým se může pomazlit a polaskat, podělit o své radosti i strasti.
Říká se, že na všem zlém je něco dobrého a vše se děje z nějakého důvodu. Na smrti Sendy I. já tedy vidím to, že nebýt jejího skonu v tu „pravou dobu“, neměli bychom nyní naší druhou báječnou dobrmaní slečnu. Vše bylo řízeno osudem. Po smrti Sendy I jsme začali shánět černou dobrmaní holčičku. Bylo nám jedno, jestli bude mít PP nebo ne. Bez PP nebyly v té době žádní dobrmani, a tak jsme se začali poohlížet po dobrmanech s PP. Jako naschvál byli samí chlapečci a když holčička, tak hnědá. Po pár telefonátech jsme se dovolali k Janě Horové (tehdy ještě Kiporové), do ch.s. di Brittasgang, která měla !1! černou fenečku. A bylo rozhodnuto. Začátkem srpna roku 2006 jsme si vezli domů malou temperamentní rošťandu s neuvěřitelně přátelskou a nekonfliktní náturou, ovšem ďábla a raracha celým svým naturelem. Oficiálně se jmenuje Baby Brittannica di Brittasgang, ale my jí říkáme Sendy na památku po té první. Je to náš poklad s nevšedně jedinečnou skvělou povahou, nemůžeme si ji vynachválit- neodpustím si to a ještě jednou to zopakuji, protože je to skutečně její přednost- výborná, milující a kontaktní povaha. Miluje všechno živé, nejvíce samozřejmě nás a jak to tak vypadá, já jsem měla to štěstí být její jedinou.
Janička Horová, která se postupem času stala z chovatelky Sendy naší výbornou rodinnou kamarádkou, nás přivedla do světa výstav, výcviku a kynologie vůbec. Mě a mou mamku to chytlo, a tak ten veliký kolotoč kolem pejsků začal… Za pochodu jsme díky Sendy (stala se naší učitelkou a zároveň i pokusným králíkem, na níž jsme se toho mnoho naučily) poznávaly všemožná zákoutí výstav, výcviku a vůbec této profesionální pejskařiny a doslova jsme ji propadly. Dnes už jsme do kynologie pronikly celkem hluboko a získaly jsme mnoho užitečných zkušeností a vědomostí, ale i tak se dále zas a znovu snažíme v tomto oboru učit něco nového, poznávat nově vzniklé metodiky a já věřím, že ještě dlouho se učit budeme, protože chceme-li dělat to nejlepší co nejlépe, je vždy stále se co učit a nespát na vavřínech. Mým snem je založit si vlastní kvalitní krevní linii dobrmanů a tu dále zdokonalovat, zlepšovat a pracovat na ni, aby se jednou stala tím nejhrdějším představitelem plemene dobrman, a proto prvním krokem k realizaci tohoto mého snažení bylo zřízení naší rodinné chovatelské stanice od Černých démonů. Název vznikl snadno- z dřívější přezdívky, která byla dobrmanům přiřknuta- černí démoni. Sendynka se stala zakladatelkou této stanice, přestože ona nikdy svá štěňátka mít nebude, byla založena hlavně díky ní!
Když jsme se v listopadu roku 2010 dozvěděli, že i naše druhá Sendy trpí nemocí DCM, tehdy zatím v okultním stádiu, rozhodli jsme se již déle neotálet s pořízením u nás už dlouho diskutované druhé dobrmanky. A tak lze říci, že tento dobrmaní mor, byl opět impulzem k náhlým činům... V pondělí 10. ledna roku 2011 se naše čtyřčlenná rodina rozrostla, Sendynce jsme pořídili hnědou dobrmaní kamarádku, a tak nás bylo už pět. Našemu novému členu rodiny jsme začali říkat Sárinka, ale její papírové jméno je Agamba Anibag. Sárka je osobnost s velkým O. Rozhodně se s ní nenudíme a myslím, že ještě dlouho nebudeme! Je to protipól Sendy, ale přesto věřím, že jsme zvolili správně a Sára nás o tom den za dnem přesvědčuje. Její chovatelka, Gábina Macounová, se stala, zrovna jako v případě prvním, naší kamarádkou. Zatáhla nás do světa vrcholového výcviku a pomáhá nám s prvními krůčky v něm.
Sára nám postupem let nechala nahlédnout do svých jedinečných vlastností pravého nefalšovaného dobrmana a nesčetněkrát nás přesvědčila o svých kvalitách. Tahle fena je troufám si tvrdit mým osudovým zvířetem, které člověku přijde pod ruce pouze jedinkrát za život, pokud má vůbec to štěstí. Přesto, že kvůli zdravotnímu úrazu nám nebylo přáno předvést ji na poli závodním, já jsem o jejích nevšedních přednostech přesvědčena více něž dost, proto rozhodnutí o tom, že právě tato výjimečná hnědulka bude hrdou zakladatelkou mé krevní linie dobrmanů, bylo v jistém směru jasné jako facka. Doufám, že čas ukáže, že šlo o správné rozhodnutí, o tom ale až později.
Abychom měli o zábavu vážně již nadobro postaráno, v neděli 25. března roku 2012 jsme si od Gabči přivezli další posilu našeho démonského teamu, černou ocasatou dobrmanku Borgia Anibag, alias Sukie. S ní do našeho domova vstoupily i veliké naděje a očekávání v druhou Sáru. Přesto, že polosesrty mají něco společného, jsou v základu odlišné, což ovšem neznamená, že by Sukie byla špatná, to v žádném případě ne! Má jen prostě jiné kvality a přednosti, přesto jsme se však rozhodli, že do našeho chovu nezasáhne. Její role v naší smečce nebyla zprvu vůbec snadná, jakýkoli další pes po Sáře to měl a bude mít hodně těžké - jen obtížně lze z BMW přesednout do jiné značky. Navzdory tomu, že je princezna Sukienka pouze rodinným mazlíčkem, je ovšem stejně milovaným právoplatným členem rodiny, zrovna jako třeba dnes již babča Sendy. V tomhle ohledu neděláme v našich zvířatech rozdíly, všichni jsou si z hlediska citu rovni, jen v otázce chovu je nutnost sundat si růžové brýle a rozhodovat se bez emocí, pouze v nejlepším zájmu plemene.
Život Sukience nedal do vínku mnoho dobrého, v jejích dvou letech jsme se dozvěděli velikou ránu, narodila se s vrozenou vývojovou vadou srdce PDA - perzistující ductus artérius (neuzavřená Botalova dučej). Byl zázrak, že se bez větších příznaků a lékařské pomoci dožila vůbec těch 2 let. Přes okamžitou operaci na prestižní německé klinice a následnou léčbu, kdy jsme na kontroly kvůli úpravě medikace jezdili taktéž až do Mnichova třeba i 1x měsíčně, nebyla velká naděje na dlouhý, už vůbec ne plnohodnotný život, lze říci, že prognóza náhlé smrti je u této diagnózy stejně neúprosná, jako u jakékoli jiné srdeční vady. Sukie byla moc statečná, bojovala ze všech sil o své právo na život, moc chtěla žít a v jistém smyslu nás všechny opět překvapila, jak dlouho dokázala vzdorovat krutému osudu, navíc ještě s neutuchající optimistickou náladou... Bohužel, čas šel proti nám. Po 1 a půl roce od operace, kdy jsme se snažili co nejvíce Sukie její život ulehčit a užít si poslední hezké chvíle jak jen bylo možné, nás 11.8.2015 v 18:55 hodin - ve svých 3,5 letech - navždy opustila. Je asi zbytečné psát, jaké pocity bolesti a nespravedlnosti nás zaplavily (proč právě ona, proč tak mladá?... to se asi nikdy nedozvíme). Sukienka, laskavá obryně s nejdelšími řasami, které jsem kdy viděla, zůstane navždy v našich srdcích, nikdy nezapomene a věřím, že jednoho dne se zase všichni společně shledáme.
Necelé 2 měsíce po odchodu Sukienky nám život uštědřil další ránu, museli jsme učinit to nejtěžší z nejtěžších rozhodnutí a říci "sbohem" naší Sendynce II., která prohrávala svůj boj se zákeřnou a velmi agresivní formou rakoviny mléčné žlázy. Rok 2015 nám vzal to nejdražší...
Smutné okamžiky našich životů zákonitě střídají ty veselé. Mezi ně patří odchov našeho historicky prvního vrhu "A" od Černých démonů, který přišel na světlo světa 1.11.2014. Jak už jsem nastínila výše, maminkou se stala naše Sarah. Moc jí děkuju za 9 úžasných pokladů, kterými nás obdarovala. Bylo poměrně logické, že jedno štěňátko zůstane doma. Tou vyvolenou se stala naše Tara, Ataraxies z hlediska PP. Je to slovo řeckého původu a znamená vnitřní sílu - odhodlanost. Myslím, že naši hnědou "Skříťáčkovou" vystihuje poměrně přesně. A podle čeho jsem si ji vybrala? Myslím, že mi ji vybrala Sárinka sama - byla to jediná hnědá holčička v tomto vrhu...
V současné době plánujeme odchování druhého, posledního vrhu po naší Sáře. Tak uvidíme, co má pro nás budoucnost nachystáno.
